Na vánoční párty jsme se s maminkou moc těšili. Maminka den předem upekla vanilkové rohlíčky, které dětem moc chutnaly. S tetou Luckou a Emmičkou jsme vyzdobili club a čekali až přijdou děti. Pat, jedna starší paní, donesla papíry, špagátky, barvičky a vyráběli jsme sněhuláka. Moc mě to bavilo. Byl jsem sice celý zapatlaný, ale maminka mi tentokrát nevyhubovala. Asi jak přijdu domů, vyhrabu ze skříně maminčiny barvičky a vytvořím něco babičkám. Mamince o tom, ale raději řeknu. Stejně jako jsem ji řekl, kdyz jsem na sebe vylil červený jahodový čaj. Měl jsem zrovna na sobě bílé tričko, ale maminka má vanish tak ho určitě vypere. Polil jsem taky celý stůl a koberec. Teď ho máme puntikovaný. Já myslím, že teď vypadá daleko lépe než před tím.  Maminka se sice zatvářila, že vyskočí z kůže, ale místo aby mi vyhubovala, dala mi do ruky utěrku a musel jsem to uklidit. Já rád uklízím. 
    No, ale zpátky k vánoční párty. Když jsme dokončili naše sněhuláky, Pat začala vyprávět o tom sněhulákovi pohádku. Jak mu byla zima a jak dostal od dětí čepici, šálu a rukavice. Byl to moc pěkný příběh. Pak jsme zpívali koledy a když jsme začali zpívat jingle bells jingle bells tak přišel hádejte kdo.......Santa Claus. Jééééé donesl všem dárky a já i Emmička jsme se ho trochu báli. Ale s maminkama jsme to zvládli a dárečky si odnesli. Byla to moc pěkná vánoční besídka.
 
 
   Teoškův patentovaný pozdrav Bašábaba vznikl někdy v červenci roku 2008. Podle průzkumů a pozorování jsme zjistili že si slovo Bašábaba přiřadil jako svůj pozdrav či poděkování. Postupně jak jde čas vznikají slova podobná jako je Bašáděda, Bašáteta, Bašástrejda.....
    Další dosavadni Teoškova slova jsou: mama, mami, tata, tati, babi Ja, babi Ala, děda Pepa, děda Buš, Dana Dana Dana, teta, strejda (podobné jako teta, takže nejde poznat, zda to vůbec nějak rozlišuje), Štěpa, Káťa, Šamby, Džina, Kuba, Ija znamená asi Iva a žaža znamená Zuza, džus, prší, zima, hají, mňam, ham, bác, bumbác, čůrat....
    a teď oblečení...boty,  gatě, kabát, čepka, blbě, a hned na to si vzpomene, že vlastně umí ještě blbec....věty jako: kde je, tady je, auto brrm, babi vžuum, ....zbytek slov nepotřebuje, vystačí si tělem nebo se snaží opakovat...
    při focení pužívám slovo ..sýýýýýýr
 
 
   S radostí jsme přijaly nabídku od našich dětí, abychom je navštívily v Ankaře. I když jsme nečekaly, že to bude tak brzy, letenky na 3.9.jsme obdržely doma u počítače.   Protože čas neúprosně rychle utíká, stejně rychle se přiblížil den našeho odletu.   V úterý 2.9. přijela babička Ala po obědě na Chvalčov, aby děda Pepa obě babičky odvezl na nádraží do Hulína. Odtud jsme jely rychlíkem do Bratislavy, kde jsme měly domluveno přespání u rodiny Pepova bratrance. Ten na nás čekal na nádraží a asi v 18,30 jsme se ocitly v jejich nádherném bratislavském bytě s terasou, velkou zahradou a s vyhlídkou na malebné rakouské městečko. Po přespání na manželské posteli jsme po 7.hod. odjeli na letiště do Vídně. Po vyřízení všech formalit jsme čekaly, až budeme moci nasednout do letadla. Babička Ala měla v sobě malou dušičku, protože letěla poprvé v životě a babička Jaruš už pocity z letu dávno zapomněla. A tak dvě babky se dostaly bez potíží do letadla a čekaly, co se bude dít. 
 
 
   Dostali jsme s Teoškem nabídku jet na výlet s rodinkou Benešových po východním Turecku. Posádka se skládala z Martina, Hany, syna Dalibora, dvojčat Bereniky a Malvíny, nejmladšího syna Mikuláše a nás. Neváhali jsme a hned se připojili. To jsme ale netušili jaké dobrodružství nás čeká. Vyjeli jsme v sobotu v 6 hodin ráno a jeli směr jih. Cestou jsme jeli kolem Slaného jezera a sopky Hasandag s  lávovým polem. Zajímavé bylo, ze některá místa byla okolíkovaná a obdělaná. Od Martina jsme se dozvěděli, že tyto pole jsou nejúrodnější. Cesta byla pohodlná. Prostorné auto, dálnice, hory...krásné počasí. U Adany jsme jeli kolem domků, kde měli zásoby vody v cisternách na střeše. Vypadalo to opravdu zajímavě. 
 
Meryan 07/07/2008
 
   Tak jak jsme se zmiňovali v minulém článku, vyjeli jsme na Tureckou riviéru do hotelu Meryan. Půjčili jsme si velke černé auto značky Wolksvagen, aby jsme se všichni vlezli. Bylo nás sedm. Po šestihodinové cestě se konečně před námi ukázalo moře. Jelikož Olinka už tady stravila dvě léta, tak přesně věděla kde hotel leží. Vůbec jsme nebloudili a ještě jsme stihli oběd. 
   O jídlo nebylo nouze po celou délku pobytu. Bohaté snídaně, obědy, svačinky s čerstvými palačinkami a vydatné večeře. Nikdy nechyběl žlutý a červený meloun, toho vždy bylo dostatek. Taky pokažde kuchaři vyřezali nové ornamenty do celých melounů. Odpoledne smazili cerstve palačinky a upekli nejake dortíky.
    K moři jsme prošli vždy palmovou alejí. Celý týden byly velké vlny, tak jsme si to užívali. Maminka jak dováděla, tak si hned první den odřela záda jelikož ji vlna přetočila ani nevěděla jak. Teoškovi se do moře nechtělo. Měl raději brouzdaliště u bazénu, kde bylo plno hraček. Pláž byla písčitá, ale i když si Teo s pískem moc rád hrál, stoupnul do něj až poslední den pobytu. Celou dobu dělal babovičky aniž by se dotkl země. Ležel totiž na lehátku. Maminka si zkusila všechny tobogány a tatínek byl nejraději v baru. Jednoho dne nalákal jeden z animátorů maminku, Olinku a obě "tety"  do Tureckých lázní. Všechny čtyři si nás maséři položili na kámen a nejříve nám vydrhli peelingem cele tělo, poté nás prudce polívali vodou z misek. Když jsme se jim zdály čisté, vzali si takové plátěné pytle, které vymáchali v bublinkové vodě, pak do těch pytlů nabrali vzduch a rychle ten vzduch sesunuli na nás. Tím vznikla hustá pěna, kterou nás pak masírovali. Pak přišla na řadu opět voda, občas i hodně ledová. Poté nás zabalili do ručníků a šli jsme relaxovat do lehátek, kde na nás čekal už připravený turecký čaj. Jak jsme si vychutnali čajík tak si nás maséři dovedli do místnosti, kde hrála příjemná hudba a tam nám namasírovali cele tělo od konečků prstů až po kořínky vlasů. Po skončeni jsme dostali ještě na obličej bahenní masku. No, odcházeli jsme jako úplně jiné bytosti. 
    V sobotu jsme si udělali výlet do Alanye. Je tam pevnost nad městem. Bohužel jsme nahoru vyjeli až když sluníčko zapadalo. Takže jsme se jen pokochali výhledem na město a moře a jeli zase domů. Každý večer po večeři bylo mini disko pro děti. Zpívali se písničky z různych koutů světa. Po skončení byly soutěže. Tak třeba "Nejlepší pár" (to jsme se mimochodem hodně nasmáli a třeba si ji někdy zahrajem taky), nebo "Superman" či "Black show". To bylo představení ve tmě, kdy na sobě měli účinkující světelné oblečení a tím jak tancovali předváděli krásnou podívanou.
    Shrnuto a podtrženo - bylo tam hezky a teplo, což můžte vidět v naši galerii a nejspíš se tam někdy zase vrátíme.
 
Istanbul 30/06/2008
 
    Ve čtvrtek 26.6.08 jsem jela na vytoužený odpočinek do Istanbulu. V Ankaře jsme se "nalodili" do velkeho autobusu, kde nám stévard během cesty podával chlazené nápoje, buchtičky a na závěr nám vždy na ruce vylil kolínskou. Celý autobus rázem provoněl. Po šesti hodinách nás vyložili na opuštěném místě, kdesi na konci Istanbulu, kde to vypadalo jako by se čas zastavil. Báby v šátcích něco stěhovaly v krabicích, všude poletovaly papíry a v dálce byly polorospadlé domy. Vzali jsme si taxi a ujižděli do civilizace. Ubytovaly jsme se na konzulátě a druhý den ráno jsme vyrazily s Olinkou do ulic. 
    Istanbul je opravdu krásný. Mešity, bazary, náměstí...vše čisté a upravené. Nejdříve jsme šly do  Modré mešity. Někteří návštěvníci před vstupem dovnitř si umývali nohy. My jsme si jen vyzuly boty. Uvnitř byl nádherně hebký koberec a interiér mešity byl do modré barvy. Od toho taky název Modrá mešita. Nesmí se zde fotit když se zrovna modlí. Měli jsme štěstí, nikdo se nemodlil. Je jediná ve městě, která má šest minaretů. Hned vedle stál chrám Haghia Sophia. Tento chrám byl Turky přestavěn na mešitu. V jednom místě je i díra ve sloupě a legenda praví, že když se do ní strčí palec a objede se s ním o 360 stupňů a palec zároveň zvlhne, splní se vám přání. Od Sofie jsme prošli kolem Hipodromu a pokračovali do mětské cisterny Yereban. Spousta antických sloupů působí tajemně a zároveň relaxačně. Byly všude červená světla a strašidelná hudba. Navíc jsme narazily na dvě hlavy medůzy, které byly zvláštně položeny. Jedna ležela naboku a druhá hlavou vzhůru.     Mírně unavené jsme si šly odpočinout do jedné hospůdky. Když se číšník dozvěděl že jsme Češky, hned s námi přátelsky navázal řeč. Jak jinak než o fotbalu a donesl nám bylinky abychom si ovoněly ruce. 
    Teď už nás čekal Grand Bazar. Usmlouvaly jsme nějaké kabelky, pásky a polštáře a šly se najíst pod most do rybářské restaurace. Výhled jsme měly nádherný...přímo kolem nás jezdily velké výletní lodě, v dálce jsme se dívaly na Sultánův palác a nad námi rybáři lovily rybičky.
    Vratili jsme se k večeru a ja se zabořila do knížky "Bez dcerky neodejdu". Olinka mezi tím jela pro svojeho syna a maminku na letiště. V sobotu jsme ráno jeli do "Miniturecka" poté jsme se zastavili v Koç Muzeu, kde velmi vlivný pán Turecka nashromáždil krasnou sbírku aut, letadel, lodí, a taky zde byla ponorka do které jsme se nemohlı nejít podívat. Odtud jsme jeli opět na bazar, do restaurace a na výletní loď. V neděli ráno jsme dojeli na opuštěné místo a lá autobusové nádraží a valili směr Ankara. Bylo to bezvadné a už se těšíme na společnou dovolenou v Meryanu, která nás čeká od úterý.
 
Plavání 19/06/2008
 
Tak jsem dnes po delším přemlouvání vlezl do vody. Přesvědčila mě i Emička, která se vody boji, že je to vlastně sranda a že nemusím mít strach. Maminka chce, abych se připravil na to velké moře, co nás za pár dní čeká. Už jsem zapomněl jaké to vlastně bývalo na plavání, kde jsem skákal do vody a potápěl se. Když jsme přišli domů, tak mi maminka na balkón dala bazének s vodičkou a tam jsem se teprve vyřádil.
 
 
Tak příští týden nás už čeká poslední školička, která bude u Lucky na zahradě. Plno lidí odjíždí do svých zemí, tak doufáme, že po prázdninách školičku převezme někdo jiný. Na zahradě budeme mít piknik. Teošek i když mezi děti moc nejde, tak přece jen je na vzduchu a je to pro něj zpestření. Nové hračky, jiné tváře a prostředí. Chodíme taky plavat do bazénu, který je venku zahradě ambasády. Teošek tam zatím, ale ještě nevlezl jelikož byl špatně vyspaný, neměl náladu a tak ani maminka si nezaplavala. Příště to snad bude lepší. 
 
 
Konečně se za námi vydala i rodinka Brzobohatých. Přiletěli v neděli do IStanbulu, kde je Michal vyzvedl a přivezl do Ankary.
Pondělí ráno jeli Michal s Radkem vyzvednou do půjčovny auto a my holky mezi tím balily.Hned ráno začalo dobrodružně. Na půjčeném autě bylo píchlé kolo. Museli jsme do servisu. Vyrazili jsme tedy až kolem poledne.
K večeru jsme dorazili do Kappadokie a ubytovali se v našem hotylku Shoe String.  V místním bazénku jsme si zaplavali a poté se šli projít do městečka. Na večeři jsme si dali gozleme a užívali nočních nasvícených kopců.

V úterý jsme měli mít sraz večer s Kačkou a Petrem u hory Nemrut Dagi. Vyrazli jsme tedy brzy ráno, stavili se ještě v Zelve /známe útvary/ a pokračovali tou nejkradší cestou směr Kahta. Nejkratší cesta v Turecku, ještě neznamená že je nejkratší nebo nejrychlejší. Několikrát nás cesta první třídy zavedla na polňačku, nebo na oslí stezku. Když už nás tlačil čas a dojezd se pořád vzdaloval, zeptali jsme se místních zda se dá na Nemrut Dagi dojet nějakou zkratkou.  Velice milý pán z benzinky nám uvařil čaj, ukázal na mapě cestu přes jednu zapadlou vesničku a dušoval se že na místě budeme do hodinky. Myslím že pán nemá ponětí co je to hodinka...Vesničku jsme našli, ale bylo vidět, že její průjezd vzbudil u vesničanů údiv.  Tohle tu nikdy neměli. Když jsme djeli na konec hrbolate cesty, která se pak změnila v haldu šutru, dojelo nás nějak obouchané bíle auto a z něj vystoupili policajti. Za nimi se přihnala půlka vesnice. Policie, nás přesvečila, že dál se nedostaneme a vyvedla nás z vesnice zpět na hlavní cestu. Nezbyvalo nám nic jiného než jet po hlavní silnici. Západ slunce jsme tedy nestihli. Kačka s Petrem na tom byli stejně. Jeli od severu a taky sjeli z cesty.
Ubytovali jsme se tedy v Kathe v hotelu a domluvili se, že se sejdeme ráno pod horou.

Ve středu ráno už jsme valili na dva tisíce metrů vysokou horu Nemrut Daği. Cestou jsme se potkali u mostu, svlazili se v místní řece a pokračovali dál k hoře. V předhůří Tauru ukrývala své tajemství až do konce 19. století. Do té doby jen místní lidé věděli, co se skrývá na jejím vrcholu. Chrám a hrobka megalomanského krále Antiocha I. přetrvaly staletí a zůstaly dodnes tou nejtrvalejší památkou na dávno zapomenuté království Kommagene. Zbytky monumentálních kamenných soch bohů jsou jedním z nejčastěji zobrazovaných památek Turecka. Dovnitř se zatím nepodařilo nikomu dostat a tak její účel není znám. Kolem stojí dvěskupiny soch v nadživotní velikosti. Jedna skupina hledí na východ, druhá na západ a obě střeží vrcholek uprostřed. Při zemětřesení byly sochy poškozeny a dnes se jejich hlavy, které mají velikost dospělého člověka, válejí kolem obrovských podnoží se zbytky kamenných těl.
Pod vrchol jsme dojeli autem a dal už jsme museli pěšky nebo na oslovi. Ivanka se Zuzankou si vybrali osla. My ostatní jsme museli po svých. Nahoře jsme si udělali pár fotek, pokochali se výhledem a pomalu šli dolů.  Pod vrcholem jsme si u Kurdů dali čaj a jelikož jsme měli den zpoždění, museli jsme se dohodnout kam naše cesta bude dál pokračovat. Místní hned využili toho, že tam zavítali "bílí" a museli se nechat vyfotit s dětmi. Dohodli jsme se, že dál pojedeme trajektem přes Ataturkovo jezero, abychom ho nemuseli celé objíždět.
Už bylo pozdě odpoledne ,tak jsme pomalu museli hledat kde se ubytujeme. Ještě jsme ale chtěli stihnout vidět Harran. Tohle místo se nachází u syrských hranic v rozpálené pouštní krajině.Vyznačuje se charakteristickými budovami z nepálených cihel s homolovitými střechami. Vesnice je stále obydlená a kromě několika zastávkových míst pro turisty, impozantní pevnosti či místních žen peroucích prádlo, je zde možné potkat neuvěřitelně drzé děti. To se nám i na druhý den potvrdilo. Mísní lidé se nás snažili ubytovat v úlech, ale my raději pospíchali najít nějaké místečko kde byhcom postavili stany. To se nám nakonec podařilo v měsíční červené krajině u vyschlého koryta řeky. Můžu říct, že jsem nespala celou noc. Když mě nebudili podivné skřehotání, zvuky, tak na sto procent jsem byla na nohou, když jsem viděla světla aut které míří k nám. Navíc byl úplněk.

Ve čtvrek ráno jsme vyrazli kolem syrských hranic...projeli jsme kolem lomu, kde těžili kámen na domy. takové domy jsme cestou potkávali. Lidé zde nejamí nic jiného na práci, jen to jak se uživit.  V jedné zapomenuté vesničce z bláta se k nám přihnalo stádo dětí a čekali co jim dáme. Jenže opravdu platí, podáš prst a vlezou ti do kufru. Málem jedno z dětí si Brzobohatí i odvezli do ČR :-)