Konečně se za námi vydala i rodinka Brzobohatých. Přiletěli v neděli do IStanbulu, kde je Michal vyzvedl a přivezl do Ankary.
Pondělí ráno jeli Michal s Radkem vyzvednou do půjčovny auto a my holky mezi tím balily.Hned ráno začalo dobrodružně. Na půjčeném autě bylo píchlé kolo. Museli jsme do servisu. Vyrazili jsme tedy až kolem poledne.
K večeru jsme dorazili do Kappadokie a ubytovali se v našem hotylku Shoe String.  V místním bazénku jsme si zaplavali a poté se šli projít do městečka. Na večeři jsme si dali gozleme a užívali nočních nasvícených kopců.

V úterý jsme měli mít sraz večer s Kačkou a Petrem u hory Nemrut Dagi. Vyrazli jsme tedy brzy ráno, stavili se ještě v Zelve /známe útvary/ a pokračovali tou nejkradší cestou směr Kahta. Nejkratší cesta v Turecku, ještě neznamená že je nejkratší nebo nejrychlejší. Několikrát nás cesta první třídy zavedla na polňačku, nebo na oslí stezku. Když už nás tlačil čas a dojezd se pořád vzdaloval, zeptali jsme se místních zda se dá na Nemrut Dagi dojet nějakou zkratkou.  Velice milý pán z benzinky nám uvařil čaj, ukázal na mapě cestu přes jednu zapadlou vesničku a dušoval se že na místě budeme do hodinky. Myslím že pán nemá ponětí co je to hodinka...Vesničku jsme našli, ale bylo vidět, že její průjezd vzbudil u vesničanů údiv.  Tohle tu nikdy neměli. Když jsme djeli na konec hrbolate cesty, která se pak změnila v haldu šutru, dojelo nás nějak obouchané bíle auto a z něj vystoupili policajti. Za nimi se přihnala půlka vesnice. Policie, nás přesvečila, že dál se nedostaneme a vyvedla nás z vesnice zpět na hlavní cestu. Nezbyvalo nám nic jiného než jet po hlavní silnici. Západ slunce jsme tedy nestihli. Kačka s Petrem na tom byli stejně. Jeli od severu a taky sjeli z cesty.
Ubytovali jsme se tedy v Kathe v hotelu a domluvili se, že se sejdeme ráno pod horou.

Ve středu ráno už jsme valili na dva tisíce metrů vysokou horu Nemrut Daği. Cestou jsme se potkali u mostu, svlazili se v místní řece a pokračovali dál k hoře. V předhůří Tauru ukrývala své tajemství až do konce 19. století. Do té doby jen místní lidé věděli, co se skrývá na jejím vrcholu. Chrám a hrobka megalomanského krále Antiocha I. přetrvaly staletí a zůstaly dodnes tou nejtrvalejší památkou na dávno zapomenuté království Kommagene. Zbytky monumentálních kamenných soch bohů jsou jedním z nejčastěji zobrazovaných památek Turecka. Dovnitř se zatím nepodařilo nikomu dostat a tak její účel není znám. Kolem stojí dvěskupiny soch v nadživotní velikosti. Jedna skupina hledí na východ, druhá na západ a obě střeží vrcholek uprostřed. Při zemětřesení byly sochy poškozeny a dnes se jejich hlavy, které mají velikost dospělého člověka, válejí kolem obrovských podnoží se zbytky kamenných těl.
Pod vrchol jsme dojeli autem a dal už jsme museli pěšky nebo na oslovi. Ivanka se Zuzankou si vybrali osla. My ostatní jsme museli po svých. Nahoře jsme si udělali pár fotek, pokochali se výhledem a pomalu šli dolů.  Pod vrcholem jsme si u Kurdů dali čaj a jelikož jsme měli den zpoždění, museli jsme se dohodnout kam naše cesta bude dál pokračovat. Místní hned využili toho, že tam zavítali "bílí" a museli se nechat vyfotit s dětmi. Dohodli jsme se, že dál pojedeme trajektem přes Ataturkovo jezero, abychom ho nemuseli celé objíždět.
Už bylo pozdě odpoledne ,tak jsme pomalu museli hledat kde se ubytujeme. Ještě jsme ale chtěli stihnout vidět Harran. Tohle místo se nachází u syrských hranic v rozpálené pouštní krajině.Vyznačuje se charakteristickými budovami z nepálených cihel s homolovitými střechami. Vesnice je stále obydlená a kromě několika zastávkových míst pro turisty, impozantní pevnosti či místních žen peroucích prádlo, je zde možné potkat neuvěřitelně drzé děti. To se nám i na druhý den potvrdilo. Mísní lidé se nás snažili ubytovat v úlech, ale my raději pospíchali najít nějaké místečko kde byhcom postavili stany. To se nám nakonec podařilo v měsíční červené krajině u vyschlého koryta řeky. Můžu říct, že jsem nespala celou noc. Když mě nebudili podivné skřehotání, zvuky, tak na sto procent jsem byla na nohou, když jsem viděla světla aut které míří k nám. Navíc byl úplněk.

Ve čtvrek ráno jsme vyrazli kolem syrských hranic...projeli jsme kolem lomu, kde těžili kámen na domy. takové domy jsme cestou potkávali. Lidé zde nejamí nic jiného na práci, jen to jak se uživit.  V jedné zapomenuté vesničce z bláta se k nám přihnalo stádo dětí a čekali co jim dáme. Jenže opravdu platí, podáš prst a vlezou ti do kufru. Málem jedno z dětí si Brzobohatí i odvezli do ČR :-) Odpoledne jsme se vydali na nějaké jídlo a prohlídku města do Sanli Urfy. Urfa neboli svatá Urfa je údajně rodištěm biblického Abraháma. V minulosti senazývala Edesa a hrála velmi důležitou roli na pokraji dosahu římské říše. Do dnešní doby je město významným poutním místem Muslimů i Křesťanů. Snad proto, že zde žije velké množství Arabů a Kurdů, a také díky velkému množství poutníků z Turecka i okolních států si zachovala Urfa velmi netureckou atmosféru se silným nádechem orientu. Ve městě je mnoho starobylých bazarů a mešit obklopených parky, v čajovnách sedí Kurdi a Turci a s ohromným zapálením hrajou domino nebo Okey a kolem chodí bohatí Íránci v obklopení mnoha žen zahalených v tradičním černém čádoru. Legenda vypráví, že na místě posvátného jezírka měl být upálen Abrahám, ale v okamžiku, kdy hranice již byla zapálena, se nad ním Bůh smiloval a plameny proměnil ve vodu a klády v  kapry. Obojí zde zůstalo do dnes, vzájemně propojená jezírka, která se nacházejí po celém parku, jsou plná posvátné vody a v ní plavou stovky kaprů. Dali jsme si pod hradem oběd, koupili pár suvenýrů, jako například typické fialové šátky s kytičkama. A vyrazili najít nějaké místo kde se ukempujeme. U města Birecik je krásné čsité jezero. Kamennou cestou kde snad ani nebyla cesta jsme se dostali do nějakého sadu ,který byl naštěstí na prodej a tam pod stromy postavili naše stany.

V pátek ráno jsme se vykoupali a vyrazli do Gaziantep. Prohlídli si hrad naobědvali se a už se těšlili k moři. Našli jsme kemp kde jsme si na pláži opět postavili stany a šli se naložit do moře. V kempu byla i nějaké chýše, kde se podávalo pivo, ale i poskytovaly jiné služby. Na Turecko docela překvapení. Málem jsme měli pro Teoška nevěstu.

V sobotu ráno už jsme pomalu jeli do Meryanu, kde jsme strávili celý týden. Jelikož moc nemáme rádi ležet jen na pláži, jeden den jsme si zajeli do Delfinária a další do hor.
 
 


Comments




Leave a Reply