Safranbolu město šafránu. Byl prodloužený víkend, tak jsme vyrazili na výlet. Jelikož  Safranbolu je vzdaleno od Ankary asi 250 km, vzali jsme to velkou oklikou. Ani jsme pořádně nevěděli kde jedeme, jen jsme si předem našli na mapě, že po cestě bude nějaký pěkny most, pastviny a hory. Cesta k mostu byla pěkně zapeklitá...vedla přes vesnici, která měla úzkou cestu, a poté pokračovala polňačkou a strmým srázem k řece. Místní lidé nám poradili, že jedeme dobře i když to tak nevypadalo. Most, který byl 250 let starý, jsme našli. Nazpátek jsme vyzkoušli jak dobré je naše auto, zda vyjede po kamenité cestě do kopce. Pak už jsme jeli jen krásnou přírodou, kde se pásly kozy, krávy,ovce i osli. Většinou je pásla nějaká žena. Seděla si na šerstvém vzduchu a něco při tom  vyráběla. Muži asi v těchto končinám měli na starosti jak obdělat pole nebo něco jiného.
   Do Safranbolu jsme dorazili k večeru. Penzion SAFIR KONAK jsme našli snadno. Byl to pěkný, dobový, rodinný penzionek s krásnou zahradou.  Pokoje byly v selském stylu. Ubytovali jsme se a jeli se podívat do historického centra. Jelikož se ale stmívalo, tak plno obchůdků už bylo zavřeno. Udělali jsme si jen krátkou procházku a vrátili se zpět do penzionu na večeři. Přívítali se s námi majitelé. Moc milí lidé, kteří pocházeli z Istanbulu a tento penzionek koupili v roce 2002. Paní domu nám doporučila několik tipů, kam v sobotu na výlet. No a to jsme si říkali, co tu budeme dělat, když projdeme město. Při večeči nám hrála živá hudba. Dva mladí kluci na kytaru. Teoškovi se to moc líbilo a dokonce mrkal po jedné holčičce, která přišla taky posedět. Za mrkaní dostal od ní bombon.

   V sobotu ráno po typické turecké snídaní (různé druhy sýrů, olivy, rajčata, okurky a samo sebou bílý chléb a bardak čaj) jsme na doporučení majitelů jeli cestou, která končila přímo u jeskyně. Jeskyně dříve sloužila jako bydlení. Vevnitř bylo plno zajímavých útvarů, viz foto. Odtud jsme se jeli podívat na kaňon, přes který vedl vysoký most. Na most jsme se neodvažili, byl bez zábradli a jen 50 cm široký. 
Protože nám Teošek usnul, jeli jsme se podívat ještě na jeden větší kaňon. Opět zajímavá cesta, kolem skal. Bohužel jsme, ale nenašli cestu dovnitř kaňonu, kde měly být vodopády.

   Vratili jsme se tedy zpět do Safranbolu na prohlídku historického města. V informacích nám nabídli, že si můžeme pronajmout golfové vozítko. To byl teprve zážitek. Průvodce byl nahrán na MP3, která sem tam nefungovala...chlapík co nás vezl se snažil tedy vylíčit to co věděl. Samotný zážitek byl ale v jízdě, kdy vozítko s námi jelo úzkou kamenitou uličkou nahoru dolů, hop, skok, šutry, nešutry...pro místní lidi jsme byli atrakce, asi né každy vozítka využívá. Řekli bychom lepší jak horská dráha :-) Ale díky výkladu, jsme o městě věděli více, než jsme sem jeli. Město Safranbolu je známé hlavně tím, že lidé si tu stavěli dva druhy baráků. V létě bydleli v chatkách a na zimu se stěhovali do izolovaných domů. Město je postavené v údolíčku a připomíná nám Německé město.... Domky jsou velmi stylové a pěkné. Jsou dvoupodlažní, postavené ze dřeva a nepálených cihel. Bydlí zde několik generací. Klasická osmanská architektura. V oknách krajkové záclonky, všude koberce. Lepší baráčky jsou zdobeny barevnámi skly. Pozdní oběd jsme si dali v hotelu Cinci Han. Dříve lázně, nyní dvoupatrová budova s nádvořím z hrubě opracovaného kamene.  Je zde restaurace a pokoje  na přespání.

    Po návratu zpět do našeho penzionu, jsme si dali typické turecké kafe a protože jsme měli ještě čas, vyrazili jsme  do městečka YARIN, které mělo být podobné jako Safranbolu. Našli jsme ho sice lehce, ale opět nás překvapilo prostředí. Projížděli jsme autem úzkámi uličkami, každou chvíli to vypadalo, že musíme vjet někomu do dvora...Našli jsme ale chýši, kterou nám doporučili, kde dělali domáci goreme a baklavu. Teo spinkal tak nás místní lidé vzali dovnitř do domku, kde zatopili v kamnech, které stály u prostřed místnosti. Tady se opravdu zastavil čas. Byl to pro nás zážitek. Nedá se to ani pořádně popsat, musí se to vidět. Viz foto.

    Příjemně unaveni a najezeni jsme se vratili do penzionu, kde opět hrála živá hudba...při ní se nám hezky usínalo.
Ráno nás opět čekal bohatě prostřený stůl a dobře naladění majitelé. Po snídani jsme ještě udělali poslední fotky a vyrazili jsme k moři do města AMASRA. Podle Turků patří mezi nejkrásnější místa západního pobřeží Černého moře. Je zde pevnost u které je malý přístav a vozí lidi do okolí. Jsou zde tři malé ostrovy. my jsme byli ale unaveni a tak jsme se jen prošli po hrázi a po promenádě a vyrazili do Ankary.
 


Comments




Leave a Reply