Babičky v Turecku

Babičky v Turecku 22/09/2008

S radostí jsme přijaly nabídku od našich dětí, abychom je navštívily v Ankaře. I když jsme nečekaly, že to bude tak brzy, letenky na 3.9.jsme obdržely doma u počítače. Protože čas neúprosně rychle utíká, stejně rychle se přiblížil den našeho odletu. V úterý 2.9. přijela babička Ala po obědě na Chvalčov, aby děda Pepa obě babičky odvezl na nádraží do Hulína. Odtud jsme jely rychlíkem do Bratislavy, kde jsme měly domluveno přespání u rodiny Pepova bratrance. Ten na nás čekal na nádraží a asi v 18,30 jsme se ocitly v jejich nádherném bratislavském bytě s terasou, velkou zahradou a s vyhlídkou na malebné rakouské městečko. Po přespání na manželské posteli jsme po 7.hod. odjeli na letiště do Vídně. Po vyřízení všech formalit jsme čekaly, až budeme moci nasednout do letadla. Babička Ala měla v sobě malou dušičku, protože letěla poprvé v životě a babička Jaruš už pocity z letu dávno zapomněla. A tak dvě babky se dostaly bez potíží do letadla a čekaly, co se bude dít.

A dělo se. Při startu jsme zažívaly smíšené pocity, ale po vzletu do patřičných výšin jsme si letu opravdu užívaly. Dokonce jsme se osmělily dívat se z okna a pohled to byl kouzelný. Než jsme stačily spořádat jídlo, pití, kafíčko, chystaly jsme se na přistání. A to jsme netušily, co nás čeká. Nad Ankarou jsme zažily četné turbulence, a tak babička Ala jen hekala.Vše ale dobře dopadlo a hladce jsme přistály na pevnou zem. To jsme si oddechly!! Po vyzvednutí zavazadel jsme si to mířily k východu, kde už na nás čekali Danuška,Míša a náš milovaný vnouček Teošek. Hned nás poznal, volal baba a hrnul se k nám. To bylo radosti! Autem nás všechny odvezl Míša domů do ankarského bytu .Cesta to byla dlouhá, krásná dálnice a dost pustá. Doprava začala houstnout až jsme se blížili k městu. Po příjezdu a vybalení nás děti zavedly do kavárny na výborné kafíčko a zákusek./ Mňam!/ Tam jsme poprvé poznaly perfektní služby tamní obsluhy. Druhý den ráno nás Míša vzal cestou do práce na tržnici, abychom se tam vydováděly. A tak se stalo. Nestačily jsme žasnout nad množstvím a rozmanitostí zboží. Koupily jsme první dárky a vracely se taxíkem domů. Sehnat taxík není v Ankaře problém. Najdete ho na každém rohu a když ne, určitě všude na sloupcích je hlásič, kde si ho můžete přivolat. Cestou domů jsme zíraly na to, co se může na silnici dít.Vypadá to, že každý jede jak chce, odbočuje nehledě na druhé, vedle sebe jede tolik aut, kolik se jich vejde na silnici, podle nás…hrůza…podle Turků…normál… Po obědě jsme se jeli podívat na rozhlednu Atakule, kde jsme spatřili Ankaru ze všech stran. Je opravdu rozsáhlá. Pak jsme se šli projít do botanické zahrady a alou domů. To vše jsme absolvovali i s Teoškem na kočárku. Je vidět, že je to zkušený cestovatel, ani neprotestoval a byl moc hodný. Doma jsme si ho pak náležitě užívaly. V pátek jsme absolvovaly pravý turecký oběd, na který nás pozvala Olinka. A to jsme zíraly. Dříve než nám donesli naše objednané jídlo, byli jsme najezení. Pustili jsme se do předkrmu…několik misek zeleniny, petržel s citronem…a pak teprve naše jídlo. Kuzu /skopové maso/, turecký chleba, ayran /nápoj z jogurtu,vody a soli-výborné/ čaj, zákusek – my mu říkaly sladký smažák, ale jmenoval se Kunefe.Vše vynikající!! Obsluha vzorná -Teošek dostal lízatka, auto bylo obsluhou připravené k odjezdu.V podvečer jsme se šli podívat ještě do největší turecké mešity – Kocatepe. Je to obrovská stavba. Dostaly jsme se i dovnitř a žasly nad tou nádherou. V sobotu na nás čekalo překvapení v podobě výletu.Vyjeli jsme po ránu směr Akcakoca..Po opuštění Ankary jsme jen zíraly na prázdné, široké dálnice, po kterých se jelo jedna báseň. Okolní příroda nám připomínala vyprahlou Saharu s oázami, nebo jedno velké staveniště. Rozloha je ovšem obrovská. Cestou jsme zastavili ve městě Eregli, kde jsme objevili jeskyni. Právě tam se prý objevil Herakles a splnil jeden z 12 úkolů a vytáhl tříhlavého psa. Prošli jsme se po nábřeží, vyfotili se a pokračovali v cestě do Zonguldaku. Tam jsme našli hotýlek, ubytovali se a šli někde na večeři. Protože byl Ramadán a tamější obyvatelé jedí až po setmění, bylo všude poměrně prázdno. Snad to bylo i tím, ale tamní rybáři nás lákali na jejich baštu neuvěřitelným způsobem. Neodolali jsme až v poslední restauraci. Objednali jsme si Hevrek /ryba na roštu /, Losos, Teoškovi Čorbu / polévku /, salát a chleba. Opět vše vynikající. Turecká kuchyně je opravdu moc chutná. Pokoje byly s klimatizací, takže jsme se velmi dobře vyspali a ráno jsme se těšili na snídani. Byla prý turecká. Sýr, salám, olivy, rajčata, máslo, chleba, čaj, káva, co si kdo vybral. Po snídani jsme vyrazili směr Filyos. Jeli jsme podél pobřeží, a nebylo to pro nás nijak příjemné. Cesta vedla opravdu vysoko v horách, vysekaná do skal a srázy směrem k moři obrovské. Občas nám to připomínalo Chorvatské pobřeží. Ale našli jsme jednu divokou pláž a my babičky jsme neodolaly koupání. Ještě že Teošek spinkal, to by měl co vidět…Hodinku jsme si užívaly ve vodě a pak se jelo dále. Zastavili jsme ještě ve městě Devrek kde jsme poobědvali a dále v Beypazare. Pěkné městečko plné obchodů se stříbrem. Nic jsme ale nekoupili a vraceli se spokojeni a plni zážitků do Ankary. Během dnů v dalším týdnu jsme poznávaly jiné krásy Ankary. Podívaly jsme se do starého města Ulus / stará Ankara / s hradbami, pravou tureckou tržnicí a krámkami s oříšky. Poznaly jsme pěkný místní park, který je velmi rozsáhlý a dále se buduje. Navštívily jsme mauzoleum Atatyrka, ještě jednou tržnici a hlavně si užívaly Teoška. Za naší návštěvy se mu podařilo opakovat několik nových slov a naučit i nějaké, ze kterých maminka neměla moc radost. Ta pravá třešínka na dortu byl třídenní výlet do Cappadocie. Ta krása se nedá ani popsat, to se musí vidět a zažít.Navštívili jsme města Goreme s národním parkem, Zelve s pěšinou lásky, viděli Nevsehir, Urgup. Bydleli jsme v hotelu v Goreme - Shoe string cave – hotel vysoko ve skalách, zažily Tureckou lázeň, ochutnali výborné turecké jídlo.Vrátili jsme se do Ankary v neděli kolem 18.hod. Pondělí jsme si udělaly odpočinkové, po obědě jsme všichni spali do 15,30h./ kromě Michala, ten byl v práci / Ještě jsme absolvovaly návštěvu u Benešových. Stoly se prohýbaly dobrotami, děcka řádila v bazénku a my se dobře bavily. Moc jim děkujeme za přípravu dobrůtek a zveme je tímto na Moravu. Úterý bylo posledním dnem naší dovolené. Ráno chystání kufrů, pak hraní a loučení s Teoškem, oběd a s Míšou na letiště. /Teošek šel spinkat / I když se let malinko zpozdil, vše proběhlo hladce, dokonce jsme se už tolik nebály. Vše probíhalo jako na začátku. Vídeň, Bratislava a rychlík jsme stihly ihned, takže jsme byly ve21,30 na Chvalčově. Babička Ala přesedla do svého auta a po 22h. byla doma.Na vše budeme dlouho vzpomínat a přemýšlet, jak to našim dětem vše vynahradíme. Říkaly jsme si, že takovou krásnou 14tidenní dovolenou si ani nezasloužíme. Díky za ni. Babička Ala a babička Jaruš.

Comments

Leave a Reply

Archives

Categories