Dobrodružné cestování po východním Turecku

Dobrodružné cestování po východním Turecku 10/08/2008

Dostali jsme s Teoškem nabídku jet na výlet s rodinkou Benešových po východním Turecku. Posádka se skládala z Martina, Hany, syna Dalibora, dvojčat Bereniky a Malvíny, nejmladšího syna Mikuláše a nás. Neváhali jsme a hned se připojili. To jsme ale netušili jaké dobrodružství nás čeká. Vyjeli jsme v sobotu v 6 hodin ráno a jeli směr jih. Cestou jsme jeli kolem Slaného jezera a sopky Hasandag s lávovým polem. Zajímavé bylo, ze některá místa byla okolíkovaná a obdělaná. Od Martina jsme se dozvěděli, že tyto pole jsou nejúrodnější. Cesta byla pohodlná. Prostorné auto, dálnice, hory...krásné počasí. U Adany jsme jeli kolem domků, kde měli zásoby vody v cisternách na střeše. Vypadalo to opravdu zajímavě.

    Za Adanou jsme jeli po rovné silnici. V tom v protisměru auto sjelo ze silnice, plno prachu kolem a auto se zastavilo na kapotě někde v poli. Martin okamžitě zastavil a běžel se podívat, zda jsou lidé, co v něm cestovali, v pořádku. Já s Hanou a dětmi jsme na něj pokřikovali: "vrať se, bouchne to!" Z 5-ti místného mercedesu vystoupil jeden muž, žena s dítětem, další muž, další dvě děti, žena a ještě jsme se dozvěděli, že tam byla zaklíněná další holčička. Jelikož se začali sjíždět auta, jeli jsme dál. Aby toho nebylo málo, jeli jsme cestou, která byla plná kamení a jeden z kamínku nám rozbil přední sklo. A to že se na nás valil kámen ze skály ani nemluvím.

   V okolí Nemrutu je mnoho zajímavých památek. Zastavili jsme se u mostu Cendere z dob římských postavený za císaře Septima Severa. Most je asi 2 000 let starý. Byli jsme i v okolí ve starověké Arsameia. Vyfotili se u reliéfu Herkula a Mithridata a u podzemní chodby, která vedla strmým sestupem do jeskyně. Na vrch Nemrutu jsme jeli po vydlážděné cestě a stupnice teploměru vystoupla až na 43 stupňů. Dala jsem Teoška do krosny a šli jsme na památky. Nemrut Dagi je ve výšce asi 2 950 m. Je to chrám a hrobka megalomanského krále Antiocha I. Vrcholek vytvořili otroci a skrývá dosud neotevřenou hrobku, která měla být vidět ze všech částí království. Antiochos nechal odstranit vrchol hory a uměle navršit asi padesátimetrovou mohylu, která dodnes ukrývá místo jeho posledního odpočinku. Hrobka nebyla dosud poškozena vykradači hrobů a stále čeká na prozkoumání. O její otevření už se pokoušel leckdo, ale její konstrukce by se v případě otevření zhroutila. Jsou zde velké sochy bohů které jsou od sebe odděleny. Hlavy jsou na západní straně a těla na východní. Hodně lidí se tu sešlo na východ slunce. Dokonce i jeden pár si přinesl ovoce a víno a jen tak relaxovali a čekali. Jelikož se už stmívalo, museli jsme se ubytovat. Pod horou jsme našli pěkný prázdny kemp, kde se pásly 3 krávy. Teošek viděl krávu poprvé a myslel se, že je to pes. Už je načase, abychom s ním šli opět do ZOO a všechna zvířátka mu připomněli. Postavili jsme stany, vypili Efes a šli spát. Musím ještě podotknout, že ten den jsme ujeli asi 900 km.

Druhý den začal tím, že Teo vstával v 5 hodin, Mikulášek se říznul do prstu a Martina pokousali komáři, spal totiž venku pod širákem. Ale vše jsme přešli s úsměvem a vydali se na trajekt přes řeku Eufrat. Když jsme dojeli na místo, stálo na ceduli, že trajekt nejezdí. Známe už ale Turky, tak jsme se šli zeptat a samo sebou trajekt jel. Hodinu jsme si na něj počkali u místního občerstvení, kde s námi čekalo i několik Kurdů. S jedním z nich jsme se dali do řeči a dozvěděli se, že nemáme jezdit do jednoho města, kam jsme měli namířeno, jelikož tam byla konference Kurdů. Když přijel trajekt, Teošek byl jak z divokých vajec. Pořad mi tam poskakoval a tak jsme byli rádi, že se konečně všichni nalodili a loď se pohnula. Jeden z těch Kurdů ke mě přišel a uvolnil mi místo, kde jsme si mohli sednou. Teošek s Mikuláškem byli hned středem pozornosti, ale to už nás nepřekvapovalo. Po vylodění jsme jeli přes řeku Tigrid směrem na Bingol. Cestou jsme potkali toulající se osly, stádo krav, ovcí... najednou nám zmizela i cesta, tak jsme jeli jen po tom, co se nám nabízelo. Dojeli jsme do největšího východního města Turecka do Erzurumu. Tam jsme se ubytovali v hotelu a jeli si projet město a podívat se na zajímavé Medresy. Cifte Minareli Medrese, neboli "Klášterní škola se dvěma minarety" a druhá metresa, nevím jak se jmenovala, ale byla zajímavá svým zdobeným sloupem. Tady, jak si nás tak místní prohlíželi, se i zeptali Martina jestli má dvě manželky. Viděli totiž dvě blondýny, dvě holky dvojčata a Mikuláška s Teoškem, které považovali taká za dvojčata. Hrála tu i pěkná turecká kapela. S dětmi a s Hanou jsme to všechno obešli. Museli jsme se držet při sobě a zezadu nás chránil Dalibor, jelikož jsme opět byli jako atrakce. Teoška i Mikuláška každý fotil, štípali je do nožičky a ručičky a to všechno pro štěstí. Už jsme si říkali, že za to budeme vybírat. Martin byl připravený v autě a na náš povel auto přistavil a my skoro za jízdy do něj naskočili :-) Pak jsme se tomu ale všichni smáli, že to ani nebylo potřeba. Večer jsme si zašli ještě na jídlo a šli spát.

Třetí den ráno jsem chytla jako první opět já střevní potíže... ale bylo to rychlého spádu. Po mě to dostal Martin, Teošek, Mikuláš, Malvínka..Byla to změna prostředí a vzduchu, takže jsme to více méně čekali. Pokračovali jsme směr Artvin. Na cestě nás kontrolovali 2x vojáci se samopaly, jelikož jsme projížděli vojenským územím. Ale vše proběhlo v pořádku, je to tam normální. Cestou jsme podle průvodce našli jeden moc pěkný zapadlý klášter. Teošek zde opět vzdoroval a nechtěl jít z kláštera ven. Důvodem bylo to, že jsem ho nechtěla vzít na ruce a to jsem si pak pěkně odskákala. Jeli jsme totiž k vodopádům, kde tentokrát Teošek si dal hlavu a celý vodopád obešel po schodech sám. Mám já to s ním, ale trápeni. Bylo to tam moc pěkné a tak jsme se tam nějakou dobu i zdrželi. Dále jsme jeli mezi skálami a horami, vlastně takovým kaňonem, kde protékala divoká řeka. Jezdili zde i na raftu. Tohle místo bude v budoucnu zatopené. Staví u Artvinu přehradu. Tak jsme si cestu pěkně užívali. I oběd jsme si rozložili u řeky. Minuli jsme Artvin, krásné město v kopci a jeli krásnou zelenou přírodou směrem k moři. Zde pršelo a teplota klesla na 19 stupňů. Hodně velké výkyvy. Všude byly pole v kopcích plné čaje. Musím podotknout, že kromě čaje jsme potkali místa, kde bylo plno lískových oříšků nebo zase oblast plná pistáciových oříšků, tabáku ....
Po dojetí k Černému moři jsme se ubytovali v jednom dvouhvězdičkovém hotelu s výhledem na moře, jen morálku narušovaly místní ruské prostitutky.

Čtvrtý den jsme sjeli od moře do vnitrozemí. Opět příroda nádherná. Najednou nám připadalo, že jsme v Krkonoších. Horské chatky, stromy, jen sem tam to narušily místní zašátkované báby. Děti zde našli i střevlíka. Když jsme se pokochali přírodou, jeli jsme zpět k moři a pokračovali přes Rize a tam jsme zase sjeli dolů do vnitrozemí. Octli jsme se u jezírka s mešitou ve vesničce Uzungol. Bylo to nějaké poutní místo, protože tu bylo přeturkováno a plno arabů. Nemohli jsme sehnat ani ubytování. Dokonce tu byl Hotel Daniš (asi mi Michal něco zamlčel), ale ani tam pro nás nebylo místo. Až kousek dál, dál od centra dění, byla hezká dřevěná chatka. Prošli jsme se navečer po okolí, dali večeři a šli spát. Teošek spal jako miminko. Ticho a horský vzduch dělalo své.

Pátý den ráno jsme se rozhodli jet do Bayburtu, ale cesta byla vytesána jen ve skále, tak jsme to asi po 3 km otočili a jeli zpět. Moje müsli tyčinky po 4 dnech už nikdo nechtěl, ale zato jsme měla vzadu největší pořádek. Hana si na to hodně potrpěla, takže když jsem ji oznámila, že jsem si i vyklepala kobereček tak neměla slov :-) Stavili jsme se v Trabzonu, obhledali Hagiu Sofiu a pokračovali dál. Projížděli jsme i jednou vesnicí, kde zrovna v rozhlase hlásili, že pořádají kurzy v čtení i psaní pro dospělé. V té vesničce jsme nakoupili zeleninu a ovoce a jeli směr klášter Sumela. Teplota se opět z 35 stupňů snížila na 14.
Klášter Sumela leží v horách uprostřed národního parku v nadmořské výšce 1200 m n. m. asi hodinu cesty od Trabzonu. Jméno Sumela pravděpodobně vychází z pontsko-řeckého Panaya tou Melas (Panna Černé skály - překládá se také jako Klášter Černé panny). Klášter byl opuštěn roku 1923, což znamenalo konec nadějí na vznik řeckého státu v této oblasti a začátek devastace objektu. Ten dokonce roku 1929 vyhořel. Jeden z mnichů se sem však vrátil roku 1931, aby vyzvedl a odvezl ukryté poklady včetně svaté ikony. Klášter je pěkně vysoko. Šli jsme k němu po lesní cestě. Tentokrát mi Teoška nesl Dalibor. Klášter se najednou objevil mezi korunami stromů a vypadal hodně tajemně.
Je tam prostorné nádvoří, kaple, uvnitř krásné fresky. Kolem je také spousta cel pro mnichy. Opět jsme tu byli rarita. Ovšem co nás s Hanou udivilo, byly místní Turkyně s šátky na hlavách a v bílých kabátech. My dvě jsme byly zpocené upachtěné a všichni kolem nás div ne v lodičkách a ve večerní róbě.
Odtud jsme pak jeli opět směr moře, ale jelikož už se stmívalo, bylo potřeba se ubytovat. Byli jsme v horách, takže zbývalo jen kempování na divoko. Našli jsme místo u divoké řeky. Nikde ani živáčka , jen v dálí nad námi v horách byla nějaká vesnice s mešitou. Kromě much, co nás pak ráno při čištění zubů a snídani, poštípali, bylo tohle kempovaní na divoko fajn. Je pravda, že oheň jsme raději nezapalovali. Taky jsme kolem 22 hod nadskočili ve stanu, když se z minaretu spustila modlitba, ale vše jsme pak zaspali.

Šestý den, po složení stanů a umytí se v řece, jsme opět jeli k moři. Minuli jsme ruiny hradu Bedrama ,který byl schovaný mezi stromyi lískových oříšků a pokračovali do městaGuresunu. Našli opět ruiny hradu, který jsme si ale prošli, zastavili se na místní turecký čaj a hledali nějaký camping. Pár se nám jich typicky tureckých podařilo najít, ale ani jeden se nám teda nezamlouval. Našli jsme nakonec malou pěknou ubytovnu, kterou vedli mladí kluci. Byla přímo na pláži. Tak jsme si udělali odpočinkové odpoledne. Sbírali jsme mušle, kamínky a děti blbli v moři. Večer jsme se šli projít podél pláže do rybí restaurace. Je pravda, že jsme tam došli až za svitu měsíce, ale zato jídlo bylo vynikající. Protože jsme byli kdesi na konci světa a ani taxi nebyl v dohledu, místní se o to postarali a jeden "velký" (jak sami říkali) nám zavolali. Přijel samo sebou starý pětimístný ford. Tak nás v něm jelo i s řidičem devět.

Sedmý den jsme vyrazili směr Sinop. Krásné město, poloostrov s nejhezčím přístavem v Černomoří. Tam jsme si dali čajík v restauraci u přístavu a jeli dál. Jelikož už byla doba oběda, zabočil Martin do jedné oblasti s jezírkem. Po chvíli se před námi objevila nádherná písčitá pláž. Tam jsme si rozložili deku, vytáhli chleby, sýry a ovoce a po jídle jsme se vrhli do vln. Moře zde bylo nádherné. Žádné hotely jen skály, dokonce se tu i zatoulala na pláž kráva. Tady jsme strávili cele odpoledne. Poslední noc jsme se ubytovali na pláži v kempu. Usínali jsme u šumícího moře.
Teošek spal už úplně v pohodě.

Poslední den jsme to vzali přes hory a přes Kastamonou. Dominantou tohoto města je hrad. Podél hradeb babičky háčkovaly a drhly dečky jako za starých časů. My se šli podívat na vyhlídku, poté jsme se naobědvali a jeli dál. Ještě jsme se cestou zastavili v parku, kde se v zimě lyžuje.Prošli jsme se po sjezdovce a valili směr Ankara.

Výlet byl moc krásný. Děkujeme moc rodince Benešovým, že nás vzali sebou a tatínkovi Michalovi, že nás pustil. Moc jsme si to užili. Celkem jsme ujeli 3 215 km.

Comments

Leave a Reply

Archives

Categories