Po dlouhé době jsme zase jeli sami na dovolenou. Vyrazili jsme v klidu v sobotu ráno a večer jsme byli v Kalkanu. Ubytovali jsme se v malém hotýlku s výhledem na moře a šli se projít večerním přístavem. Na pláži jsme posbírali pár kamínků a sedli do restaurace na kafe....Teošek na ice tea. V neděli ráno nás čekala krásná pláž v Pataře.  Krásné místo....jen písek, jedna chýše kde bylo jídlo s pitím, ale jinak široko daleko žádná civilizace.  V moři jsme asi 100 m od pobřeží dosáhli na dno. Strávili jsme zde celý den a večer jsme se vrátili opět do našeho hotýlku v Kalkanu. Zašli jsme si na večeři do jednoho podniku, kde číšníci byli ochotní, milí a hlavně hraví. Zabavili jak Teoška tak holčičky u vedlejšího stolu (viz video). Tyhle služby nám budou chybět. Škoda, že pořád lidi u nás nechápou, že tohle láká zákazníky.

    V ponděli jsme vyrazli do Saklikentu. Byli jsme tady už na jaře, ale v tu dobu byla řeka zavřená. Tentokrát byla otevřená, ale jelikož bylo hodně vody a navíc byla ledová i v 38 C vedrech, tak sme to vzdali. Nedokázali jsme si představit jak se s Teoškem budeme brodit tou velkou vodou. Sedli jsme si ale do místní restaurace, kde jsme si i nohy mohli svlažit a tam nám bylo u čajíku dobře. Po nějaké době jsme se přesunuli na jiné místo kde jsme si dali gozleme a valili do Fethiye do Oludeniz.

   V úterý jsme celý den strávili s Teoškm u bazénu, protože se nám opravdu v té 40C stupňové výhni nechtělo pařit na pláži. Šli jsme si i na koktejl a zmrzlinu, kterou Teošek pořádal skoro každy den.

  Ve středu jsme vyrazli z Fethyi so Dalyanu. Cestou jsme se ještě zastavili u jednoho jezera, kde jsme si dali v restauraci čajík. Zajímavé bylo, že se v ní sedělo ve vodě :-) Dalyan dlouho nezapomeneme. Hezké, romantické, klidné místo....Rákosí, lodičky, sladká voda, velké želvy.....Tatínek našel  hotýlek, kde jsme se ubytovali, dostali čaj se zákuskem o páté a později šli do městečka na večeři.
Ráno jsme snídali venku u řeky na terase s krásným výhledem na skály a loďky...
Taky jsme si pronajali svoji lodičku s kapitánem Tolgou a nechali se vézt. Jeli jsme rákosím a kolem městečka až na místo kde byly termální prameny. Maminka se namazala léčivým bahnem, Teošek se jen s tatínkem dívali.  Procedůra měla tento postup...namazat se, uschnout na slunci, umýt pod sprchou a uvolnit se v termálním bazénu. Když maminka celou kůrou prošla, vrátili jsme se zpět k našemu člunu a jeli opět rákosím po řece směrem do moře. Teošek s tatínkem si mohli sednout za kormidlo a část cesty jeli sami. Takže tatínek už kromě letadla snad řídil všechno... :-)  Cestou jsme v jedné části, kde se moře mísilo se sladkou vodou viděli velké želvy Caretta. Krásné...Místní rybáři je lákali na kraby, aby připluly co nejblíž. 
Pak nás Tolga zavezl na  moře kde jsme se koupali a strávili zde asi 3 hodiny. Teošek si vodu užival...a my taky...Na zpáteční cestě jsme se zastavili ve starém městě. Horko, slunce, prach...ale Teo vše zvládnul líp než maminka. Opět odměna zmrzlinka.
Krásny výlet, snad nejhezčí ze všech....k večeru jsme dorazli do hotýlku a šli do městečka na večeři.

   V pátek ráno nás čekala dlouhá cesta do Bursy, kde jsme měli sraz s Wolfgangem, Andreou, Petrem a Kačkou. Zajímavé bylo, že jsme se nedomlouvali na hodinu, natož na minutu a setkali jsme se večer u hotelu úplně stejně. Opět všichni hladoví, šli jsme najít nějakou restauraci. Trmáceli jsme se sice docela dlouho, ale udělali jsme dobře. Našli jsme krásnou restauraci v zahradě lázní. Opět milý personál, dobré pivo a jídlo.

   Sobota v Burse byla náročná. Opět 40 C vedro a my celý den chodili po památkách. Sem tam osvěžení u piva, oběd jsme si dali klasický Iskender. Našli jsme i hrob pana Iskendera.
Musíme opět pochválit Teoška...ušel ten den 15 km. Však nám taky hned v restauraci usnul a spal až do rána.
V neděli nás čekal návrat domů...trochu jsme si ho prodloužili a stavili se cestou na pár míst. Byla krásná dovolená.....

   Našli  jsme hotýlek se v příjemném prostředí v lese asi 8 km od Kartalkaye.  Hned na nás dýchla domácí atmosféra. Pan majitel nás ubytoval v bungalovu. Až na to, že tam hicovala kamna a teplota uvnitř byla snad 50 stupňů, tak to tam bylo moc pěkné
a útulné. Večeře byla taky bohatá a výborná...vše domácí strava. Aby taky ne, když pan majitel měl dvě manželky, které mu pracovaly v kuchyni.
  Po večeři než jsme se stačili rozkoukat pro nás přišel pikolík, aby jsme se k nim připojili a poslechli si jejich "nádherné" zpěvy a tance. Ze slušnosti jsme se na chvíli šli podívat. Bohužel jsme asi naladěni na jinou notu. Nevydrželi jsme a šli radši do chatky hrát karty.

     V sobotu ráno nás čekala opět bohatá snídaně...sice jsme na ni čekali půl hodiny, jelikož majitel nevěřil, že vstaneme v 8 hod, ale za to všeho bylo dostatek.
Vyrazili jsme na sjezdovku. Počasí nádherné, krásně upravené sjezdovky, žádné fronty, dostatek vleků, kotev a sedačkové lanovky. Lyžovali jsme celý den. Teošek s tatínkem jezdili na bobech a když je to přestalo bavit šli do restaurace a dívali se z okna přímo na maminku, jak si to sviští ze svahu.
   Večer to samé, večeře, karty, vínko....ale tentokrát jsme šli o něco dřív spát, zmoženi a unaveni z lyžování a čerstvého vzduchu.
  V neděli se už počasí obrátilo a nebylo zdaleka tak pěkné. Foukal silný vítr a skoro nebylo vidět na krok. Zkusili jsme sjezdovku na opačnem kopci. Dopoledne šel na sjezdovku tatínek, byl to jeho čas, ale odpoledne už se vystřídal s maminkou...I když jsme museli být zababušeni, tak i tak se dobře lyžovalo.
   Už se těšíme na konec února, kdy sem pojedeme znovu....

   Do Safranbolu jsme dorazili k večeru. Penzion SAFIR KONAK jsme našli snadno. Byl to pěkný, dobový, rodinný penzionek s krásnou zahradou.  Pokoje byly v selském stylu. Ubytovali jsme se a jeli se podívat do historického centra. Jelikož se ale stmívalo, tak plno obchůdků už bylo zavřeno. Udělali jsme si jen krátkou procházku a vrátili se zpět do penzionu na večeři. Přívítali se s námi majitelé. Moc milí lidé, kteří pocházeli z Istanbulu a tento penzionek koupili v roce 2002. Paní domu nám doporučila několik tipů, kam v sobotu na výlet. No a to jsme si říkali, co tu budeme dělat, když projdeme město. Při večeči nám hrála živá hudba. Dva mladí kluci na kytaru. Teoškovi se to moc líbilo a dokonce mrkal po jedné holčičce, která přišla taky posedět. Za mrkaní dostal od ní bombon.

   V sobotu ráno po typické turecké snídaní (různé druhy sýrů, olivy, rajčata, okurky a samo sebou bílý chléb a bardak čaj) jsme na doporučení majitelů jeli cestou, která končila přímo u jeskyně. Jeskyně dříve sloužila jako bydlení. Vevnitř bylo plno zajímavých útvarů, viz foto. Odtud jsme se jeli podívat na kaňon, přes který vedl vysoký most. Na most jsme se neodvažili, byl bez zábradli a jen 50 cm široký. 
Protože nám Teošek usnul, jeli jsme se podívat ještě na jeden větší kaňon. Opět zajímavá cesta, kolem skal. Bohužel jsme, ale nenašli cestu dovnitř kaňonu, kde měly být vodopády.

   Vratili jsme se tedy zpět do Safranbolu na prohlídku historického města. V informacích nám nabídli, že si můžeme pronajmout golfové vozítko. To byl teprve zážitek. Průvodce byl nahrán na MP3, která sem tam nefungovala...chlapík co nás vezl se snažil tedy vylíčit to co věděl. Samotný zážitek byl ale v jízdě, kdy vozítko s námi jelo úzkou kamenitou uličkou nahoru dolů, hop, skok, šutry, nešutry...pro místní lidi jsme byli atrakce, asi né každy vozítka využívá. Řekli bychom lepší jak horská dráha :-) Ale díky výkladu, jsme o městě věděli více, než jsme sem jeli. Město Safranbolu je známé hlavně tím, že lidé si tu stavěli dva druhy baráků. V létě bydleli v chatkách a na zimu se stěhovali do izolovaných domů. Město je postavené v údolíčku a připomíná nám Německé město.... Domky jsou velmi stylové a pěkné. Jsou dvoupodlažní, postavené ze dřeva a nepálených cihel. Bydlí zde několik generací. Klasická osmanská architektura. V oknách krajkové záclonky, všude koberce. Lepší baráčky jsou zdobeny barevnámi skly. Pozdní oběd jsme si dali v hotelu Cinci Han. Dříve lázně, nyní dvoupatrová budova s nádvořím z hrubě opracovaného kamene.  Je zde restaurace a pokoje  na přespání.

    Po návratu zpět do našeho penzionu, jsme si dali typické turecké kafe a protože jsme měli ještě čas, vyrazili jsme  do městečka YARIN, které mělo být podobné jako Safranbolu. Našli jsme ho sice lehce, ale opět nás překvapilo prostředí. Projížděli jsme autem úzkámi uličkami, každou chvíli to vypadalo, že musíme vjet někomu do dvora...Našli jsme ale chýši, kterou nám doporučili, kde dělali domáci goreme a baklavu. Teo spinkal tak nás místní lidé vzali dovnitř do domku, kde zatopili v kamnech, které stály u prostřed místnosti. Tady se opravdu zastavil čas. Byl to pro nás zážitek. Nedá se to ani pořádně popsat, musí se to vidět. Viz foto.

    Příjemně unaveni a najezeni jsme se vratili do penzionu, kde opět hrála živá hudba...při ní se nám hezky usínalo.
Ráno nás opět čekal bohatě prostřený stůl a dobře naladění majitelé. Po snídani jsme ještě udělali poslední fotky a vyrazili jsme k moři do města AMASRA. Podle Turků patří mezi nejkrásnější místa západního pobřeží Černého moře. Je zde pevnost u které je malý přístav a vozí lidi do okolí. Jsou zde tři malé ostrovy. my jsme byli ale unaveni a tak jsme se jen prošli po hrázi a po promenádě a vyrazili do Ankary.