Letní dovolená 03/08/2010
 
Picture
  Po dlouhé době jsme zase jeli sami na dovolenou. Vyrazili jsme v klidu v sobotu ráno a večer jsme byli v Kalkanu. Ubytovali jsme se v malém hotýlku s výhledem na moře a šli se projít večerním přístavem. Na pláži jsme posbírali pár kamínků a sedli do restaurace na kafe....Teošek na ice tea. V neděli ráno nás čekala krásná pláž v Pataře.  Krásné místo....jen písek, jedna chýše kde bylo jídlo s pitím, ale jinak široko daleko žádná civilizace.  V moři jsme asi 100 m od pobřeží dosáhli na dno. Strávili jsme zde celý den a večer jsme se vrátili opět do našeho hotýlku v Kalkanu. Zašli jsme si na večeři do jednoho podniku, kde číšníci byli ochotní, milí a hlavně hraví. Zabavili jak Teoška tak holčičky u vedlejšího stolu (viz video). Tyhle služby nám budou chybět. Škoda, že pořád lidi u nás nechápou, že tohle láká zákazníky.
    V ponděli jsme vyrazli do Saklikentu. Byli jsme tady už na jaře, ale v tu dobu byla řeka zavřená. Tentokrát byla otevřená, ale jelikož bylo hodně vody a navíc byla ledová i v 38 C vedrech, tak sme to vzdali. Nedokázali jsme si představit jak se s Teoškem budeme brodit tou velkou vodou. Sedli jsme si ale do místní restaurace, kde jsme si i nohy mohli svlažit a tam nám bylo u čajíku dobře. Po nějaké době jsme se přesunuli na jiné místo kde jsme si dali gozleme a valili do Fethiye do Oludeniz.

   V úterý jsme celý den strávili s Teoškm u bazénu, protože se nám opravdu v té 40C stupňové výhni nechtělo pařit na pláži. Šli jsme si i na koktejl a zmrzlinu, kterou Teošek pořádal skoro každy den.
 
 
   Safranbolu město šafránu. Byl prodloužený víkend, tak jsme vyrazili na výlet. Jelikož  Safranbolu je vzdaleno od Ankary asi 250 km, vzali jsme to velkou oklikou. Ani jsme pořádně nevěděli kde jedeme, jen jsme si předem našli na mapě, že po cestě bude nějaký pěkny most, pastviny a hory. Cesta k mostu byla pěkně zapeklitá...vedla přes vesnici, která měla úzkou cestu, a poté pokračovala polňačkou a strmým srázem k řece. Místní lidé nám poradili, že jedeme dobře i když to tak nevypadalo. Most, který byl 250 let starý, jsme našli. Nazpátek jsme vyzkoušli jak dobré je naše auto, zda vyjede po kamenité cestě do kopce. Pak už jsme jeli jen krásnou přírodou, kde se pásly kozy, krávy,ovce i osli. Většinou je pásla nějaká žena. Seděla si na šerstvém vzduchu a něco při tom  vyráběla. Muži asi v těchto končinám měli na starosti jak obdělat pole nebo něco jiného.
 
 
   Jelikož se tady Velikonoce neslaví a navíc byl prodloužený víkend, využili jsme toho a jeli na výlet na západ Turecka. Původní plán byl vyrazit v pátek hned kolem 12 hod, ale protože papíry od auta stále ještě nebyly tam kde měly být a tady v TR na vše mají dost času, opusitili jsme Ankaru až kolem 17 hod. 
Měli jsme objednaný hotel v Pamukkale. Jelo se velmi dobře až na pár drobností ,kdy nám na dálnici málem pod kola "vleťel" osel, želva a nějaký ten pták.
Hotel PAM měl své vlastní vřídlo, které maminka několikrát vyzkoušela. Voda tam dosahovala teploty až 55 stupňů. Po třech dnech jsme zjistili, že se z nás stavají štamgasti. Nikdo tam totiž nebyl déle jak jednu noc. Tím pádem si nás i personál díky Teoškovi oblíbil a nápoje jsme dostávali zdarma.
 
 
   V sobotu jsme dostali příležitost jet na výlet do Konye. Konya je známá jako jedno z nejstarších trvale obydlených sílel Anatólie. Je zde opět plno mešit , medres a muzeí. My jsme za tento den stihli navštívit  jedno mauzoleum a to Mevlanovo mauzoleum  z roku 1274. Mevlana, jak jsme se dozvěděli, byl mystik a reformátor. Dodržoval korán, studoval matematiku a filosofii, měl trpělivost, lasku k dětem, toleranci, laskavos a tím pádem byl v té době naprosto vyjímečný. Jeho žáci založili sektu mnichů - derviše, známou jako "tančící derviši" . Derviši svými tanci vyjadřují touhu zbavit se hříchů. Je to jedno z míst, na které by se při návštěvě Turecka nemělo zapomenout. Představení trvalo 2,5 hod. Bylo pro nás hodně o trpělivosti, protože se různé pasáže natahovaly. Teošek vše pozorně sledoval a pak všem u večeře ještě jednou zatančil. Stal se tím osobností zájezdu. Na večeři jsme šli do místní turecké restaurace. Pro Turky velice tipické. Sedělo se tady na zemi. Měli jsme polévku s prapodivnou zeleninou, jehněčí s petrželí a rajčaty, pide a na závěr zákusek. Jeden se podobal naší české drobence a druhý něco jako baklava. Zapili jsme vše tureckým čajem a jelikož už byl večer, museli jsme se vypravit na zpáteční cestu do Ankary. V autobuse nas čekalo překvapení v podobě soutěží. Tak nám cesta rychle uběhla a domů jsme přijeli po desáté hodině.
 
 
   Dostali jsme s Teoškem nabídku jet na výlet s rodinkou Benešových po východním Turecku. Posádka se skládala z Martina, Hany, syna Dalibora, dvojčat Bereniky a Malvíny, nejmladšího syna Mikuláše a nás. Neváhali jsme a hned se připojili. To jsme ale netušili jaké dobrodružství nás čeká. Vyjeli jsme v sobotu v 6 hodin ráno a jeli směr jih. Cestou jsme jeli kolem Slaného jezera a sopky Hasandag s  lávovým polem. Zajímavé bylo, ze některá místa byla okolíkovaná a obdělaná. Od Martina jsme se dozvěděli, že tyto pole jsou nejúrodnější. Cesta byla pohodlná. Prostorné auto, dálnice, hory...krásné počasí. U Adany jsme jeli kolem domků, kde měli zásoby vody v cisternách na střeše. Vypadalo to opravdu zajímavě. 
 
Meryan 07/07/2008
 
   Tak jak jsme se zmiňovali v minulém článku, vyjeli jsme na Tureckou riviéru do hotelu Meryan. Půjčili jsme si velke černé auto značky Wolksvagen, aby jsme se všichni vlezli. Bylo nás sedm. Po šestihodinové cestě se konečně před námi ukázalo moře. Jelikož Olinka už tady stravila dvě léta, tak přesně věděla kde hotel leží. Vůbec jsme nebloudili a ještě jsme stihli oběd. 
   O jídlo nebylo nouze po celou délku pobytu. Bohaté snídaně, obědy, svačinky s čerstvými palačinkami a vydatné večeře. Nikdy nechyběl žlutý a červený meloun, toho vždy bylo dostatek. Taky pokažde kuchaři vyřezali nové ornamenty do celých melounů. Odpoledne smazili cerstve palačinky a upekli nejake dortíky.
    K moři jsme prošli vždy palmovou alejí. Celý týden byly velké vlny, tak jsme si to užívali. Maminka jak dováděla, tak si hned první den odřela záda jelikož ji vlna přetočila ani nevěděla jak. Teoškovi se do moře nechtělo. Měl raději brouzdaliště u bazénu, kde bylo plno hraček. Pláž byla písčitá, ale i když si Teo s pískem moc rád hrál, stoupnul do něj až poslední den pobytu. Celou dobu dělal babovičky aniž by se dotkl země. Ležel totiž na lehátku. Maminka si zkusila všechny tobogány a tatínek byl nejraději v baru. Jednoho dne nalákal jeden z animátorů maminku, Olinku a obě "tety"  do Tureckých lázní. Všechny čtyři si nás maséři položili na kámen a nejříve nám vydrhli peelingem cele tělo, poté nás prudce polívali vodou z misek. Když jsme se jim zdály čisté, vzali si takové plátěné pytle, které vymáchali v bublinkové vodě, pak do těch pytlů nabrali vzduch a rychle ten vzduch sesunuli na nás. Tím vznikla hustá pěna, kterou nás pak masírovali. Pak přišla na řadu opět voda, občas i hodně ledová. Poté nás zabalili do ručníků a šli jsme relaxovat do lehátek, kde na nás čekal už připravený turecký čaj. Jak jsme si vychutnali čajík tak si nás maséři dovedli do místnosti, kde hrála příjemná hudba a tam nám namasírovali cele tělo od konečků prstů až po kořínky vlasů. Po skončeni jsme dostali ještě na obličej bahenní masku. No, odcházeli jsme jako úplně jiné bytosti. 
    V sobotu jsme si udělali výlet do Alanye. Je tam pevnost nad městem. Bohužel jsme nahoru vyjeli až když sluníčko zapadalo. Takže jsme se jen pokochali výhledem na město a moře a jeli zase domů. Každý večer po večeři bylo mini disko pro děti. Zpívali se písničky z různych koutů světa. Po skončení byly soutěže. Tak třeba "Nejlepší pár" (to jsme se mimochodem hodně nasmáli a třeba si ji někdy zahrajem taky), nebo "Superman" či "Black show". To bylo představení ve tmě, kdy na sobě měli účinkující světelné oblečení a tím jak tancovali předváděli krásnou podívanou.
    Shrnuto a podtrženo - bylo tam hezky a teplo, což můžte vidět v naši galerii a nejspíš se tam někdy zase vrátíme.